„Pokud má člověk tyto čtyři vlastnosti, je úplným pokrytcem, a pokud má jednu z nich, má v sobě část pokrytectví, dokud ji nezmění: když mluví, lže, když uzavře smlouvu, zradí, když něco slíbí, nedodrží to, a když se hádá, sprostě nadává

Ukázání některých znaků pokrytce jako postrašení a varování před upadnutím do nich.
Smyslem hadíthu je, že tyto vlastnosti jsou vlastnostmi pokrytců a ten, kdo je má, je podobný pokrytcům v těchto vlastnostech a má jejich mravy a neznamená to to, že by byl pokrytcem, který navenek ukazuje islám a skrývá nevíru. A říká se, že je tím myšlen ten, u kterého tyto vlastnosti převažují a jemu na tom nezáleží, takový člověk obvykle mívá i špatné přesvědčení a bývá hanebníkem.
Al-Ghazálí řekl: Základ víry je omezen na tyto tři: slovo, čin a úmysl. A upozornil na hanebnost slova lží, na hanebnost činu podvodem a na hanebnost úmyslu nedodržením slibu, protože nedodržení slibu není špatné, ledaže by při jeho uzavření zamýšlel ho porušit; pokud ho ale chtěl dodržet a pak se stalo něco, co tomu zabránilo, není v tom znak pokrytectví.
Pokrytectví jsou dva druhy: pokrytectví v přesvědčení, kdy ten, kdo takový je, je mimo víru, to je navenek ukazování islámu a skrývání nevíry. A skutkové pokrytectví, což je připodobňování se pokrytcům v jejich mravech, a takový člověk není mimo víru, ale je to jeden z velkých hříchů.
Ibn Hadžar řekl: Učenci se shodli na tom, že ten, kdo upřímně věří srdcem a jazykem a udělá tyto věci, se nestává nevěřícím a ani není pokrytcem, který by byl věčně v ohni.
An-Nawawí řekl: Část učenců řekla: Pokrytci se zde myslí ti, kteří byli za doby Proroka (ať mu Bůh žehná a dá mír) a kteří mluvili o své víře, ale lhali, bylo jim dáno náboženství do ochrany, ale zklamali, dali slib ve věci náboženství, a porušili ho a sprostě mluvili ve svých hádkách.